Autor: Kateřina K.S výukou angličtiny jsem začala na vysoké škole jako přivýdělek a moc mě to bavilo. S blížícím se koncem studia jsem ale měla pocit, že se v mém životě dějí změny a přichází převratné období a já musím zkoušet nové věci a poznávat svět tam venku, mimo svoji bublinu. Zároveň tyto pocity umocnila doba covidová, která mě uvěznila doma, a všechny výuky se překlopily na online, a i po covidu to tak v mnoha případech zůstalo. Člověk sice šetří čas, ale ztrácí osobní kontakt, výměnu vzájemné energie a takový ten náboj ze strany studentů, který nás lektory pohání jít na každou další lekci.
No, a tak jsem se rozhodla s výukou skončit a najít si klasické zaměstnání. Úplně upřímně tam tehdy byly i naprosto pragmatické důvody. Nechtěla jsem být OSVČ a spoléhat se na to, kolik studentů nezruší lekci, neodjede na dovolenou nebo nedá přednost delšímu spánku namísto ranní lekce (ano i to studenti považují za naprosto legitimní důvod, kdyby se aspoň vymluvili na ty děti!). Navíc když člověk učí firemní kurzy, slyší ze všech stran pojmy jako dotovaná multisportka, teambuildingy, příspěvky na dovolené, firemní auto, počítač, tarif, masáže, kurzy, kafíčka, dortíčky, pauzičky. A to nemluvím o klasické dovolené, tedy 25 dní v roce, kdy se můžete bezstarostně válet na pláži a máte je zaplacené úplně stejně, jako kdybyste dřeli u strojů. A já? Na co si sama nenašetřím, to nemám, dovolenou si zaplatím defacto dvakrát (jednou výdaje, podruhé ušlý zisk) a sociální a zdravotní? To se vás také neptá, jestli jste náhodou dva týdny v tomto měsíci nepracovali. Zkrátka zaměstnanci, ti mají ráj. Živnostníci? To jsou dříči. A s tímto přesvědčením, jsem si mladá, dostudovaná a perspektivní šla hledat první opravdovou práci na HPP.
První zastávkou v tomto světě byla jedna z brněnských univerzit, kde jsem dostala na starost komunikaci se zahraničními studenty a administrativu okolo jejich praxí. Krása! Tak konečně jsem zaměstnanec! Za mnou stojí gigantický zaměstnavatel, který mi dá stabilitu. Na nějakou dobu se tu zabydlím, naučím se nové věci, ale zároveň to nebude tak turbulentní jako svět na volné noze. Za dva týdny stojím s krabicí před budovou a v hlavě si nadávám: ,,Proč jsem si tam nanosila tolik věcí ještě ve zkušebce, Sakra.‘‘
Státní správu už nikdy! Teď potřebuju pravý opak. Po pár týdnech mi padnul na Linked-in do oka inzerát na bezva startup, vede to milý mladý kluk, všechno se rozjíždí, systémy se teprve nastavují, ale zároveň nabízí slušné podmínky. V textu používají slova jako tech-savvy a self-starter. Přestože je inzerát psaný česky. Pro českou firmu s českými zákazníky. Slovo dalo slovo a já jsem naskočila do vlaku se zodpovědností komunikace mezi firmou a zákazníkem, takový významný článek celé spolupráce. Ten, na kterého se klienti obracejí, když potřebují něco dovysvětlit nebo potřebují sdělit, co se jim líbí nebo taky nelíbí. A že toho, co se jim nelíbí, je poměrně dost. Kde jsou jejich smluvené reklamy, proč to celé vypadá jako podvod a proč jim sakra nemůžu přesně říct, co se teď děje na pozadí. No, tak na tohle nemám. Po půl roce vykrucování, balancování na okraji a mazání medu kolem pusy jsem zjistila, že na startupy nemám žaludek. Rozhodně potřebuji zavedenou firmu.
Docela rychle jsem našla takovou, která ale opravdu vypadala jako splněný sen. Vsadím se, že i pro vás všechny by na první pohled byla. Nádherné kanceláře, nejnadupanější firemní technika od Apple, mladý kolektiv, zavedená firma s opravdovým HR i benefity. A hádejte co? Měli i tu dotovanou multisportku. Pane jo. Vzali mě. Na hezkou pozici – budu asistentku ředitele. To když jsem řekla babičkám a tetám, měly pocit, že je to samotná ředitelka.
Den za dnem šel, týden míjel týden. Jo, tohle bude konečně ta moje stabilita. Dostatečně dynamická, dostatečně zavedená. Tady budu dlouho. Že je to šílený stres, nemůžu spát, sedím 8 hodin na zadku a sveze se po mě kde který průšvih, za který nemůžu? To je v pohodě, mám tu svoji placenou dovolenou (kterou mi musí schválit nadřízený), tu třpytivou multisportku (kterou nemám energii využívat) a tu flexibilní pracovní dobu (kdy jsem v kanclu už v 7h ráno a kontroluji maily z domu ještě v 9 večer). No ale ty kanceláře a ta technika! Ten počítač musel být fakt drahý a já ho můžu používat i pro osobní účely (které jsou následně snadno vysledovatelné ze strany firmy). No, ale kolektiv je mladý a přátelský (když zrovna nepřichází výbuch jednoho šéfa, druhého šéfa nebo nepřijde konec měsíce, kdy mají výbuch úplně všichni). No prostě idylka, tady chci pracovat. Long story short, pan ředitel ve firmě za pár měsíců skončil a mně bylo pár dní na to oznámeno, že když není ředitel oddělení, není ani jeho asistentka. A tak jsem s tou krabicí stála venku zase, respektive seděla, teď už jsem si prostě musela sednout. Ale aspoň kolem mě byly ty krásné budovy business parku a procházeli se okolo krásní lidé v krásném oblečení. Ach jo.
Následujících pár týdnů jsem zkoušela najít obdobnou pozici, většinou na zaslaný životopis ani nikdo nereagoval, nebo po pár týdnech napsali, že vybrali někoho jiného, nebo mně sdělili, že by raději někoho méně kvalifikovaného.
Kateřina K., lektorka angličtiny TLC
Těšíme se i na vaše příběhy!